MUSIC BY DEVAKANT - The Way Home - ON / OFF
 
English   Česky
 
„Pravda je věčná a najít ji znamená, že i vy se stanete součástí věčnosti.“ OSHO

Poselství pro rok 2013

 

17.5.2013 - ZNÁŠ ŘEČ SVÉHO SRDCE? UMÍŠ JÍ PROMLOUVAT?

Ráda bych se s vámi tentokrát podělila o své zkušenosti s komunikováním, které jsem nabyla za ta léta hledání sebe, svého pravého já a osobního růstu. Nebudu vám chronologicky vyprávět, na co jsem postupně přišla, raději se s vámi podělím o to, jak vnímám možnosti komunikovat srdcem. Tento způsob sdílení mi přinesl do života mnoho dobrého, a tak doufám, že tím budu prospěšná i vám.


3 klíče

Tři klíče podle mě odemykají komunikaci srdcem – otevřenost, upřímnost a láskyplnost. Všechny zní moc krásně a pozitivně, ale mají i své stinné stránky (jako ostatně všechno, i když se to hned nezdá :). Ráda se s vámi podělím jak o jejich magické otevírací schopnosti, tak i o jejich stinné stránky.


Otevřenost

Když není otevřenost, není sdílení ani možnost inspirace. Když si představíte dům, který má všechny dveře i okna zavřená, zabedněná, pak takový dům působí jako mrtvý. Nemůže se z něj nést vůně oběda, který se uvnitř vaří, ani výskot dětí, které si v něm hrají a z venku dovnitř zase neproudí čerstvý vzduch ani sluníčko. Když jsme zavření, jsme izolovaní. Druzí pak ani nemohou pořádně vědět, kým jsme, jen si udělat nějaký vlastní názor na základě prvního dojmu nebo svých představ (a často si tak na nás projektovat svá vlastní témata). Otevřená komunikace je jako potůček - plyne přirozeně, bez úsilí a sebeprosazování, je svůj, pravdivý. Ale pozor, to neznamená, že musíme komunikovat permanentně a o všem! Tím bychom druhé nejen zahltili, ale i sami sobě byli na škodu. A tady se dostávám ke stinné stránce otevřenosti.
Když komunikujeme o všem a hned (byť se srdcem na dlani) – slova nám berou kus prožitku. Nás totiž netvoří pouze slova. Komunikujeme a vnímáme všemi smysly – očima, dotekem, pohybem, vůní… Když se uzavřeme do komunikace slovy, ubíráme sobě i druhým na vnímání a prožívání dění okolo. Určitě to znáte, určitě jste už někdy byli v přítomnosti milé osoby, která s radostí upozorňovala na tu všechnu krásu kolem. „Podívej se na tu jabloň, jak krásně kvete!“, říká maminka malému synovi, zatímco syn pozoruje včelu jak lítá a bzučí kolem květu, který voní na pozadí modré oblohy, kde se honí mraky a slunce háže do očí prasátka..
Co se tedy otevřenosti komunikace týče, velmi zjednodušeně řečeno i tady platí – všeho s mírou. Pokud bychom totiž komunikovali o všem a se všemi, „rozplizli“ bychom se v prostoru omezeném na slova a vytratil by se kus našeho kouzla, naší jedinečnosti.

 

Upřímnost

Upřímnost vnímám jako další klíč komunikace. Navíc tak trochu tajemný, a to hned ze dvou důvodů. Často je pro nás upřímnost nejprve tajemná, protože se jí bojíme a teprve ji v sobě hledáme. Vyžaduje kus osobní síly, kus odvahy. Nepříjemné věci není lehké říkat, riskujeme tím, že si druhého znepřátelíme, nebo že se odcizíme. A z toho máme strach. Nechceme přijít o ty, kdo jsou nám blízcí, nechceme zůstat sami.. Ale tudy cesta nevede. Neupřímnost se nám vždy vrátí! Ať už v pocitech viny, nebo tím, že se do věcí zamotáme a pravda stejně vyjde na povrch. A přitom je to taková škoda, upřímností totiž nemáme co ztratit!! Pokud jsme upřímní, „ztratit“ můžeme pouze to, co nám už neslouží, co už k nám nepatří; to dobré, v souladu s námi jací jsme právě teď, to, co je nám opravdu vlastní, setrvá. Mám takových zkušeností hned několik. Když jsem byla upřímná a dovolila si říct třeba i něco hodně nepříjemného, vždycky se nakonec ukázalo, že to buď naše přátelství posílilo, nebo to znamenalo konec našeho setkávání se, který však nebyl nikdy na škodu. Konec nastal vždy jen tehdy, když jsme si už stejně předali vše, co jsme do té doby měli/mohli a naše cesty se rozešly (aby mohlo přijít - oběma - do života něco nového, víc v souladu s námi samotnými v dané chvíli).

A stinná stránka upřímnosti? Schválně, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, jak ji vidíte vy, než budete číst dál.. :). Dlouho mi trvalo, než jsem tuto stinnou stránku objevila. Upřímnost se v mém životě dlouhou dobu tyčila jako majestátný štít zasypaný bílým sněhem bez poskvrnky. Ale i ona má svá úskalí. Když jsme totiž upřímní, aniž bychom za svou upřímnost převzali zároveň zodpovědnost, není to ku prospěchu nám, ani ostatním. Jeden příklad za všechny – říct svému partnerovi, že mě zajímá i někdo jiný nebo ne? Pokud budu se svým partnerem sdílet informace o všech lidech druhého pohlaví okolo mě, kteří mě zaujmou, aniž za to převezmu zodpovědnost, sice se mi uleví (a můžu mít i pocit pravdivosti a čistoty ve svém sdělení), ale uleví se mi od zodpovědnosti zabývat se sama nejprve tím, co mi tato situace zrcadlí. Zodpovědnost tak hážu rovnou na partnera. Uleví se mi sice od mých pocitů viny, ale jemu přitížím. Něco jiného by však bylo, pokud by mě najednou začali zajímat vedle partnera i jiní muži a dělo se to dlouhodobě. Pokud bych převzala zodpovědnost za to, že se mi to děje a uvědomila si, co za sdělení v tom pro mě je, pak upřímné sdílení tohoto faktu s partnerem může partnerství pravdou (kterou on stejně na nějaké úrovni vnímá) partnerství nejen občerstvit, ale i posílit, když tato upřímnost nastartuje hledání naší další společné cesty.


Láskyplnost

A láskyplně, především! :) Myslím, že láskyplnost v tom dobrém nepotřebuje příliš představovat. Snad bych jen dodala, že láskyplná nejsou jen samá pozitivní slova a zdrobněliny. Láskyplně se dá i druhý poslat do háje (případně do ještě temnějších míst :) a může to být to nejlepší, co v danou chvíli můžeme ze srdce udělat pro sebe i pro něj.
A stinná stránka láskyplnosti? Myslíte, že není? Ale je.. :) A taky ji už určitě znáte! Je to taková ta umělá láskyplnost, manipulativní, související s opičí láskou a péčí. Abych dosáhla svého.. Abych se zalíbila.. Aby si o mě ostatní mysleli jen to nejlepší.. Nebo je to taková ta „Já jsem ta svatá, milostiplná“, která se skutečnou láskyplností nemá nic společného, protože se za ní skrývá nenápadné ale silné „já sem lepší než ty“.

 

Opravdu jsou jen tři klíče?

Ne, neeee! Určitě NE! Možná jich dokonce i více, ale hlavně - jsou jen JEDNÍM! Jeden bez druhého srdce neotevřou, každý zvlášť jsou jen paklíči, které se srdce marně pokouší zcela otevřít. Jen společně dají dohromady heslo, na které naše srdce slyší, aby se otevřelo, upřímně se a láskyplně sdílelo s druhými a mohlo přitom slyšet i jiná srdce a nechat se jimi inspirovat (ale o tom víc zas někdy příště :).

Hodně štěstí na Tvé cestě doprovázené srdcem Ti s láskou přeji,

Akshara*

Pozn.: Článek je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně uvedení www.akshara.cz jako zdroje.
 

2.2.2013 - TVOŘÍŠ SI SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT?

Před několika měsíci mi přišla na mysl jedna otázka a zaměstnávala mě až donedávna. Vždycky mě zajímalo, zda jsme jen loutkami, za jejichž provázky tahá „osud“, nebo jestli jsme to my sami, kdo ovlivňuje dění. Už před lety jsem si uvědomila, že to nebude tak či tak, že to není černé či bílé a že se asi děje obojí, ale dlouho jsem nechápala co a jak. A před pár měsíci mi přišla na mysl tato otázka: Do jaké míry jsme jen nástroji Existence, skrze které ona manifestuje život a do jaké míry jsme my sami tvůrci svých životů? Tato otázka se mi vracela znovu a znovu na mysl, až jednoho dne k ní přišla i odpověď. Najdete ji níže.

Nástroj Existence

My všichni jsme nástroji Existence, skrze které manifestuje život. A můžeme být těmi nástroji ve dvou polohách. Jednou z těch poloh je to, co všichni dobře známe ze svých životů – pocit, že věci nemám pod kontrolou, že nechápu, co se mi to děje a proč mi život toto přináší. To je ta nevědomá poloha bytí nástrojem Existence. Projevuje se zejména tehdy, když člověk žije svůj život, ale nezná sám sebe a neuvědomuje si své místo na Zemi. Tehdy mu Existence přináší do života lekce a zkoušky, při kterých se může probudit, prohlédnout závoj iluzí, které převzal od okolí a pátrat po tom, jak to má on sám a kým je. Tak například úspěšný businessman, uznávaný ve svém oboru, který má dostatek financí a očima společnosti vše, co může dělat člověka udělat šťastným, má autonehodu. Skončí v nemocnici na dva týdny a doma ho čeká ještě další dvoutýdenní rekonvalescence. Nejdřív vůbec nerozumí, co se to stalo a proč, trápí se výpadkem v práci a trpí. Ale tím, jak je nucen se zastavit a vystoupit z toho obchodního kolotoče, si následně uvědomí, že ho práce už netěší jak dřív, a že mnohem šťastnějším by ho udělalo, kdyby se věnoval pilotování letadla, jak si kdysi v dětství přál. Existence mu tak přináší skrze nehodu příležitost uvědomit si, co jej zavede blíž k němu samému. A protože on sám není (ještě) na vědomé cestě, přichází to touto vnější formou, jakýmsi „nakopnutím“, které přitom vypadá, jako zakročení osudu.
 

Zároveň však můžeme být nástrojem Existence i ve zcela jiné poloze, vědomé. To se děje tehdy, kdy sebou necháváme protékat energii života, jsme zcela v přítomnosti a konáme v souladu se sebou samými i se vším, co je. Je to takový ultimativní stav meditace, v podstatě permanentní meditace, která se děje i v pohybu. Člověk se k tomuto stavu dostává většinou až po letech práce na sobě, meditací a bytí na cestě, ale ne nutně. Určitě alespoň jeden takový zážitek máte taky, už to znáte. Určitě jste už zažili při nějaké aktivitě (většinou opakující se) takový ten zvláštní stav, jako kdybyste byli v transu. Vše vám šlo krásně lehce, bez úsilí a uvnitř vás jakoby se usídlil jemný vnitřní pocit klidu a síly, jako kdybyste se uvnitř usmívali. Mohlo se vám to stát třeba při štípání dříví, kdy v jednu chvíli jako kdyby nebylo nic jiného, než vy, dříví, sekera… A to všechno najednou! Jako kdybyste nebyli oddělení, jako kdybyste vy sami byli tím štípáním dříví. Nebo při vaření – najednou šlo všechno úplně hladce. Dělali jste jeden krok za druhým, krásně na sebe navazovaly, nemuseli jste nic měřit, nic vážit, najednou tam byla důvěra ve své schopnosti, uvolnění se do nich a vaření jako by bylo takovým malým tancem mezi hrnci. Vy a vaření, bez mezer, bez omezení. Toto jsou případy, kdy je člověk taky nástrojem Existence, ale vědomým, napojeným sám na sebe a okolí. Kdy skrze sebe nechává proudit energii života. Pak už není loutkou, kdy za provázky tahá ten druhý. Je mušlí, ve které šumí moře, ze kterého pochází.
 

Tvůrci života
 

My všichni jsme také tvůrci svých životů. Jak to děláme? I v tomto případě dvěma různými způsoby, ve dvou polohách – nevědomé a vědomé. V té nevědomé poloze máme pocit, že my jsme těmi klíčovými aktéry dění. Že vše, co chceme mít, mít můžeme, když se budeme dostatečně snažit, budeme mít silnou vůli a dáme do toho dost energie. Že když si budu přát postavit jednou velký dům s výhledem na jezero, budu ho mít. Tento způsob tvoření si života do určité (někdy i značné) míry funguje, ale ne zcela. Velmi vyčerpává a nefunguje zcela, protože nerespektuje jednu základní věc – že existují „věci“, které jsou mnohem větší, než jsme my. „Věci“, jako je například smrt. Tu ani při nejlepší vůli a s tou největší silou nespacifikujeme, nepodrobíme. „Věci“, jako je to, že patříme – každý jeden z nás – do jednoho celku a pokud budeme dlouhodobě upřednostňovat svůj prospěch na úkor druhých a nebudeme se vůči druhým chovat i s ohledem na ně, vrátí se nám to. Jako bychom byli v tomto případě někým, kdo se snaží holýma rukama usměrnit tok řeky do rovného koryta. Přičemž přirozeností řeky je hledat si cestu nejmenšího odporu, cestu bez úsilí a v souladu s podložím okolo ní, tj. s tím, co je.
 

Ve vědomé poloze má bytí tvůrci života zcela jinou chuť. I v tomto případě nastává většinou až po nějakém čase „bytí na cestě“. Spočívá v naslouchání svému tělu, srdci a duši před tím, než začneme konat. V hledání a vnímání odpovědí uvnitř sebe samých. Může mít třeba formu naslouchání intuici, tomu tichému hlásku, který se ozve jen jednou, hned zkraje rozhodování se, či setkání se s nějakou situací/člověkem. Může mít formu vnímání, co se děje mému tělu a dechu – jestli se v konkrétní situaci cítím po těle dobře a uvolněně a můj dech je prohloubený a klidný, nebo jestli v těle vnímám napětí a dech je mělký či zadržovaný. Může mít taky formu dlouhodobějšího sledování výkyvů mých emocí ohledně nějakého tématu a všimnutí si úlevy, když přijde emoční jasno, pocit klidu, kdy najednou vím, co a jak a jestli se vydat tou či onou cestou. Taky může mít v pozdějších fázích podobu jasnovidní, jasnovědění či jasnocítění, schopností, které nejsou privilegiem pouze několika málo vyvolených, ale schopností, které jsou uvnitř každého z nás a ke kterým má přístup každý, kdo se alespoň do určité míry očistí, otevře a na ně naladí. Když využíváme těchto zdrojů rozhodování či kanálů informací, pak je tvoření si života jednoduché. Člověk jde tou nejpřímější cestou, bez zatáčení do slepých uliček, bez objížděk, bez úsilí.

Jak to tedy je?
 

Takže my jsme nástroji Existence, skrze které ona manifestuje život, a taky jsme tvůrci svých životů. Ale jak můžeme být tím i oním zároveň, když jsou to dvě odlišné věci? Odpověď je jednoduchá. To oddělení je totiž umělé – jsme zvyklí vnímat Existenci, či okolí, jako něco vnějšího, něco mimo nás. A sebe a své nitro jako něco, co je specifické a zcela ohraničené. Ale život je jen jeden. A když my se napojíme na ten „vnější“ život, který přináší Existence a necháme ho sebou proudit, proudit naším „vnitřním“ životem a jsme přitom vědomí, pak neexistuje oddělení. Je jen vědomé tvoření si vlastního života v souladu s naším vyšším já, vesmírnými zákony, Existencí.

Hodně štěstí při tvoření si vlastního života tímto způsobem Ti s láskou přeji,

Akshara*


p.s. Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.
 

 

30.8.2012 - UMÍŠ SE SMÁT? PLAKAT? BÝT V TICHU?


Toto mé poselství vám je trochu netradiční, tím, že je hodně konkrétní.. Je inspirováno terapeutickou metodou OSHO MYSCTIC ROSE a mými zážitky z ní, když jsem se jedné takové skupiny toto léto zúčastnila jako tlumočník a účastník zároveň. Celá terapie OSHO MYSTIC ROSE spočívá v třítýdenním setkávání se každý den na dobu tříhodinové meditace, přičemž první týden spočívají meditace ve smíchu, druhý týden v pláči a třetí týden v tichu.
 

Musím říct, že to byl jeden z nejsilnějších a nejhlubších procesů, které jsem zažila (a to už toho mám za sebou opravdu až až :). Nevím, jestli to bylo tím procesem samotným, jeho délkou, nebo tím, že jsem se tomu všemu otevřela nejvíce, co kdykoliv předtím, každopádně zážitek to byl mimořádně hluboký, krásný a očistný.

Všechny druhy smíchu
První týden byl o poznávání různých druhů smíchu v nás a jeho úžasné transformační síle. Jestli přemýšlíš, jak a jestli vůbec je možné se smát tři hodiny v kuse, chápu, taky jsem si to neuměla představit. Ale smích má dvě velké výhody - zaprvé je báječně nakažlivý, a pak má taky takovou speciální vlastnost – když se ho dost nakumuluje, zaplaví nitro a vybuchne ven jako gejzír. Nestojí pak žádné úsilí, nepotřebuje žádné důvody a trvá dlouho. Když se ve mně objevil tento perlivý smích bez nutnosti důvodu a úsilí poprvé, připadala jsem si jako socha, které praská vnější obal a na povrch se dere ven její duše a vše živoucí, jemné a nevinné uvnitř.
 

A pak tu ještě byly další druhy smíchů. Ten potlačovaný, který si všichni v sobě neseme z dětství (kdy nám bylo říkáno, že smát se něčemu – třeba pleši starého pána – není slušné); ten škodolibý, který v sobě máme taky všichni díky svému egu (který si už ale často zastavíme sami, abychom se nestali společensky nepřijatelnými), nebo ten zoufalý (kdy něco opravdu nejde nebo nevychází a nám už nezbývá než se smát sám sobě a tomu, co se děje). A mnohé další..
 

Tak či tak, ať už se jedná o jakýkoliv druh smíchu – zoufalý, škodolibý nebo třeba ten bezdůvodný a silný jako gejzír – nejdůležitější je dovolit si se smát. Smích osvobozuje, transformuje a léčí. Uvolňuje bloky a umožňuje, aby energie v nás začala proudit i místy, kudy léta neproudila. Smích poskytuje výživu našim buňkám a celému tělu. Ne nadarmo se říká, že prodlužuje život - vědecké studie dokazují, že posiluje imunitu a zvyšuje toleranci k bolesti. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že po 7 dnech smíchu všichni účastníci vypadali jinak – jemněji, s uvolněnými rysy, krásněji. Jako by v nás pukly skály, rozdrolily se a přetvořily v úrodnou půdu, aby v nich mohla klíčit/růst semínka našeho pravého bytí, té jedinečné mystické růže v nás.

Umíš plakat?
Další týden byl už o něčem jiném.. Smích připravil cestu k tomu, abychom se mohli ponořit ještě hlouběji. Prorazil ji, abychom mohli sestoupit do hlubin nitra a nevědomí a potkat se s jejich skrytými trápeními a tajemstvími. Opět byla různých druhů. Často se týkala původní rodiny a bolestných zážitků z ní, kdy společným jmenovatelem byl nedostatek lásky, kterou jsme jako malí tak moc potřebovali. Často se taky objevovala témata, která si všichni neseme v rámci svého napojení na (slovy moderní psychologie) kolektivní nevědomí, jako jsou například – vliv křesťanství na naše životy (bez rozdílu, zda jsme byli vychovaní jako křesťané či ne); naše zatížení (jako příslušníků tohoto národa) různými válkami a totalitní režimy, ale taky něco více prozaického a o to možná silnějšího – zatížení, která si s sebou kolektivně nesou muži, ve své mužské polaritě a ženy v té ženské (jako například nerovnováha práv, zneužívání síly, bytí v roli oběti atd.).

V tomto týdnu se taky docela často objevovaly zážitky z minulých životů, ať už těm, kteří na ně věří, či ne. Pro obě skupiny to byla zajímavá zkušenost – pro ty, kdo jejich existenci přijímají, to byla příležitost určité své zatížení pochopit, zvědomit a rozpustit, a pro ty, kdo jejich existenci odmítají zase příležitost osobním prožitkem změnit názor. V neposlední řadě také musím zmínit napojení na kolektivní nevědomí celého lidstva a jeho prožitků a pocitů, které se občas objevilo. Pro mě osobně to byl jeden z nejsilnějších zážitků tohoto týdne. Ten prožitek velikosti a hloubky utrpení jako celku, které si s sebou jako lidstvo za staletí neseme a hlavně - ten osobní prožitek obrovské touhy po lásce, která se pod tím vším skrývá. Že ve skutečnosti opravdu za každým jedním skutkem – ať už pozitivním či negativním – je ukrytá obrovská touha po lásce. Že i ten, kdo kope kolem sebe nebo útočí nebo nedej bože páchá nějaké fyzické násilí, svým konáním jen volá: „Haló, tady jsem! Všimněte si mě někdo! Já vás potřebuju!“
 

Byl to velmi silný týden. Náročný, bolavý, ale nesmírně očistný. Kdo našel odvahu ponořit se do hlubin, setkat se s tím, co se objevilo, a obejmout to, zažil pak neuvěřitelnou úlevu. Jako by provedl generální úklid ve svém osobním prostoru, ale nejen na povrchu, v té jeho viditelné části, ale i v té hluboké uvnitř. Aby pak mohl nastat ten báječný úlevný pocit osobní očisty, krásy a znovuzrození na všech úrovních – jak těla, tak srdce i duše.
 

Půda je nakypřená a zavlažovaná a mystická růže  může růst a vzkvétat.

Tři hodiny ticha denně
Třetí týden následovaly každý den tři hodiny v tichu. Čas na integrování všeho, co se doposud událo, čas na pozorování, bytí tichým svědkem čehokoliv, co se děje.
 

Buddhisté říkají, že meditace má tři pilíře – jedním z nich je bdělost/vědomí, druhým uvolnění a třetím neposuzování. Že meditace je jako střecha, která na těchto třech pilířích stojí. Měli jsme možnost stavět a posilovat všechny tyto pilíře a pozorovat, jak se daří naší mysli.
 

Mysl je často naším špatným rádcem. Když se spoléháme na mysl, jako bychom nechali řídit náš život převážně druhými - konvencemi a pravidly společnosti a rodičů, které do nás skrze mysl byly implantovány. Jako bychom vůbec nepoužívali svou vlastní vnitřní moudrost, nebo jen její zlomek. Naše vnitřní moudrost totiž nespočívá v mysli, je uložená v naší intuici, v našem srdci, těle, duši... Mysl může naši vnitřní moudrost doplňovat a sloužit jí, ne se však stát jejím Mistrem. A bytí v tichu nám pomáhalo podívat se právě na to, zda a jak nám mysl vládne a učit se vytvářet prostor pro naše pravé já a jeho moudrost. Aby se mysl mohla stát z našeho nedokonalého Mistra dokonalým služebníkem.
 

Mým nejsilnějším zážitkem tohoto týdne byla síla prožitku stavů bez mysli  a toho, jak je v přítomném okamžiku dobře. V momentě, kdy jsme v mysli, jsme totiž vždy buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Trápíme se něčím, co už není (ani Interpol nám minulost nenajde a nevrátí zpátky) a strachujeme se o něco, co ještě není (jaký to paradox – strachovat se o něco, co neexistuje :). Když se člověku podaří být dostatečně dlouho v roli pozorovatele dění a myšlenek, ony přijdou a odejdou, jednoduše odplují a vznikne tak báječný prostor, kde vládne ticho, jemno a klid. Kde se můžeme setkat se svou duší, kde můžou přicházet projevy našeho pravého já, nebo i vedení shůry.
 

Mystická růže rozkvétá a voní pro radost svou i celé Existence…
 

Na závěr mi nezbývá, než doporučit tuto terapii všem. I já si ji ráda někdy zopakuji, pokud bude příležitost. Myslím, že kdyby všichni lidé měli možnost projít MYSTIC ROSE procesem, bylo by na světě více svobody, uvolnění a lásky.
 

A děkuji všem, kteří se procesu účastnili. Amar, která skupinu tak báječně vedla; úžasnému místu Shangrila v Lažanech, kde se vše odehrávalo; Oshovi, že takovou metodu vyvinul a Existenci za všechny ty krásné dary uvědomění a prožitků, které jsme dostali. Taky děkuji sobě za to, že jsem si dovolila odložit další ze zátěží, které si ještě nesu, poznat své pravé já opět o něco více a mít se zase o něco líp.
 

S láskou,
 

Akshara*

p.s. Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.
 

2.7.2012 - ZNÁŠ SVÉ HRANICE?

ANO a NE. Dvě slova, která všichni tak dobře známe, která tak často používáme. Používáme je, když se rozhodujeme, když druhým odpovídáme na jejich otázky, když definujeme kdo jsme, co chceme... Ale umíme je dobře používat? Používáme je zdravě?

Nebojte se říct ANO
ANO otevírá dveře. ANO vpouští do našeho života vše nové. ANO je nádech, chutná po dobrodružství. Kdo toto slovo nepoužívá, jako by nežil. Jen s ANO, je v našem životě pohyb, jen s ANO se vyvíjíme, nestagnujeme. Není jednoduché ho používat, protože nás často vede do neznáma, do prostoru, kde nevíme, co přesně nás čeká a jak budeme reagovat my nebo ostatní. Vede nás do prostoru, kde se bojíme, že nebudeme mít věci pod kontrolou. A je to tak, ANO a kontrola nejdou dohromady, ANO kontrolu objímá a říká jí, uvolni se, odpočiň si. ANO zve do života důvěru.

Možná to znáte. Někdo vám něco nabídne a z vás automaticky vypadne – „Ne, děkuji.“ Často je za tím odmítnutím snaha nikomu nic nedlužit, nebýt závislý. Ale není za ním náhodou taky to, že si nechcete dovolit mít se lépe? Proč odmítat nabídku, která vám může zjednodušit život, nebo jej udělat svobodnějším? Proč se nenechat pozvat na dovolenou, proč nepřijmout nabídku vyššího ocenění? Často odmítáme proto, že se nemáme dost rádi na to, abychom se měli líp. V těchto případech je to škoda. Brzdíme tím svůj vývoj směrem kupředu, k větší spokojenosti a rovnováze. A přitom není třeba na sebe tlačit. Už jen otevření dveří možnosti dovolit si mít se líp, krůček za krůčkem, může vykonat zázraky.

Příliš mnoho ANO
V našem životě však není vše jen o říkání ANO. Pokud bychom říkali všemu a všem jen ANO, náš život by se rozmělnil, rozplynul. Přestali bychom existovat jako svobodná bytost, která má možnost volby říct také NE. Všechna ta ANO by ztratila svou hodnotu, protože by se rozplynul ten, kdo je říká. Rozmělnil by se v životech druhých.

Často kývneme na něco, co nám nesvědčí, co nám bere energii. Proč to děláme? Často to děláme „z lásky“ k druhému. Určitě si každý z vás vybaví nějakou situaci, kdy se cítil unavený, ale neodmítl pomoc druhému. A tím, že pomoc neodmítl, musel si sáhnout do energetických rezerv nebo jel na dluh. Když toto uděláme, když vyjdeme vstříc tehdy, kdy jsme sami oslabení, pak nectíme své hranice a necháme, aby druzí vstoupili do našeho prostoru. A co se děje potom? Nežijeme svůj život, žijeme život druhých a přebíráme jejich problémy tím, že upřednostňujeme jejich život před tím svým. A jsme zpět u lásky vůči sobě. Pokud bychom se měli dost rádi, nenecháme se „vycucávat“, ale rádi pomůžeme a podpoříme tehdy, kdy jsme sami v síle a lásce a silou a láskou přetékáme. Pouze tehdy jde o zdravou pomoc z lásky bez uvozovek, pouze tehdy je to pomoc zdravé bytosti, která stojí pevně nohama na zemi.

Jak chutná NE
NE dveře zavírá. NE vystavuje pohybu STOP. NE je výdech, má příchuť tmy. Kdo toto slovo nezná, jako by neměl hranice. Jen s NE existuje v našem životě možnost se zastavit, jen s NE můžeme růst v souladu sami se sebou při respektování svých hranic. Není jednoduché ho používat, protože často znamená vymezení se vůči někomu či něčemu a případně znelíbení se s tím souvisejícím. Ale o to právě jde. Jde o to uvědomit si, co je můj osobní prostor, kam sahá a kdo já jsem. A NE nám pomáhá toto definovat, definovat naši jedinečnost a chránit ji. Pomáhá nám žít svůj vlastní život. Protože jsme tu na Zemi každý opravdu jedinečná bytost a máme své jedinečné poslání a pokud bychom neuměli říkat NE, nemáme šanci svou jedinečnost najít a žít ji spolu se svým posláním. Proto si zaslouží i NE náš velký respekt. I když nás může vést do samoty. Ale tato samota pak nechutná nijak smutně. Je to samota naší jedinečnosti, kterou když nalezneme, cítíme se naopak silní a ve svém středu. Je to samota, která je krásná svou výjimečností.

Spousta barev
Je jasné, že život není o černé ani bílé.. Je o tom, nežít ani v jednom z extrémů a uvědomit si, že máme jako svobodné bytosti plné právo používat plnou paletu možností, podle situace. Že je důležité otevírat se možnostem, inspiraci a životu díky ANO, a že je zároveň stejně důležité ctít a respektovat své hranice, které nám NE pomáhá definovat. Každý máme SVÉ HRANICE někde jinde – pro někoho je NE hlavně o vymezení se vůči nespravedlnosti, pro jiného vůči omezování svobody, pro dalšího o ctění svých pocitů. Ať už je důvod jakýkoliv či všechny dohromady, je dobré respektovat své nitro a jeho odpověď. A jak ji poznáme? Nejlepší je poslouchat své srdce, ono nám řekne, které z těch slůvek je pro nás v tu chvíli to pravé. Stačí se na chvíli zastavit a ztišit a představit si obě odpovědi a co nám přinesou jedna po druhé. A sledovat při tom své pocity a svůj dech. Ta z odpovědí, která nám přinese pocit většího klidu, prohloubení dechu a pocit expanze, ta je v danou chvíli k danému tématu ta pravá. Tato odpověď bude ctít naši jedinečnost a zároveň nás nechá otevřené inspiraci.

Hodně štěstí při stanovování si zdravých hranic vám s láskou přeji,

Akshara*


p.s. Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.

 

5.6.2012 - JAK ŽÍT DŮVĚRU?

 <\/p>

Důvěra je má nejoblíbenější karta Oshova zenového tarotu. Je na ní postava, která letí s rozpřaženýma rukama prostorem, vlají jí vlasy i šat a není tam už nic jiného než ona, její let a okolí. Okolí má po většinu karty modrou barvu oblohy a v dolní části barvu růžovou. Postava sice letí, ale je očividné, že odněkud skočila a „padá-letí“ dolů, vstříc růžovému neznámu.

Ta karta se mi líbila hned od prvního setkání s Oshovým tarotem. Dokonce jsem kdysi uvažovala, že bych si tu letící postavičku nechala vytetovat na rameno (považte! :). Její skutečný význam jsem však pochopila a začala žít až mnohem, mnohem později.

Do důvěry totiž nelze, než se uvolnit. Opustit míření na cíl a usilování o jeho dosažení. Cíle totiž vždy vymýšlí naše osobnost, ne naše pravé já. A osobnost neví, kým jsme. Je utkaná z různých přesvědčení, vzorců a bloků, které jsme získali v dětství a při dospívání od okolí. Osobnost má spoustu strategií jak na druhé působit, abychom dosáhli nějakého cíle, jak (vědomě či nevědomě) manipulovat okolí nebo hrát roli oběti. To všechno dělá ne proto, že by byla zlá, nebo špatná, ale protože to jinak neumí. Má vyzkoušené, že pouze takto může přežít v dnešní džungli možností, informací a všech možných vlivů.

Naše osobnost sestává z řady masek, které si každý den nasazujeme. Když se například cítíme slabí a zranitelní, ale v práci si to nedovolíme dát najevo  - ať už ze strachu, že o práci přijdeme nebo si nás budou kolegové méně vážit. Nebo ve vztahu, kdy nám něco vadí, ale my to partnerovi neřekneme, ať už je důvod jakýkoliv – strach, že klesneme v jeho očích, že narušíme „pohodu“, nebo že nás odmítne.

Otevřenost a upřímnost jsou klíčem, spolu s odvahou

Cesta k důvěře vede přes otevřenost a upřímnost. Přes upřímné sdělování toho, jak nám právě je, co se s námi děje a jaký máme na co názor. K tomu je samozřejmě zapotřebí i notná dávka odvahy, protože když se stáváme upřímnými, vstupujeme na tenký led, do neznáma. Vystupujeme ze zajetých kolejí které známe a pevná půda pod nohama se ztrácí. Taky při tom notně riskujeme – netušíme, jak ten druhý zareaguje, jestli nás nezraní a jestli o něj třeba i nepřijdeme. Ale věřte mi, stojí to za to. A odměna je sladká!

Když je člověk otevřený a upřímný, nemá co ztratit, může jen získat. Mizí napětí, ta tenze, která vzniká tím, že vevnitř se cítíme nějak, ale navenek působíme jinak. A to přináší příjemné uvolnění. A co se týká vnější reakce - cokoliv co přijde, je pro nás přínosem. Buď se totiž díky naší upřímnosti naše vztahy vyčistí a vylepší, nebo se ukáže, že tudy cesta nevede a skončí. A proč bychom se měli bát konce něčeho, co nám neprospívá a pouze nás brzdí na naší cestě vzhůru, respektive dovnitř, k sobě samým? Buď se tedy to stávající vylepší, nebo odejde a vytvoří místo pro něco nového. A to nejméně příjemné (ale rovněž přínosné) co se může stát je, že si svou upřímností si řekneme o zpětnou vazbu od druhých, která pro nás nebude lichotivá. Že například zjistíme, že jsme ve své upřímnosti byli necitliví, nebo se montovali do něčeho, co nám nepřísluší. Ale i toto je cesta růstu. A lépe projít touto lekcí lehce a rychle (tj. upřímně), než se do toho zamotávat, nebo lekci odkládat. Odkládáním lekce pouze roste a může pak udeřit s o to větší silou.

A kdepak jsme nechali důvěru? Čím víc je člověk upřímný a otevřený, tím víc je sám sebou. A s každým dovolením si říct to, co si ze srdce přeji a s každým dovolením si říct NE, když to cítím, roste má důvěra v sebe. A pak už přichází ta zasloužená odměna – vnímání, jak si víc a víc tvořím svůj vlastní život a jak mě život vede.

 

Tvoření si vlastního života

Čím víc vrstev osobnosti a masek odpadá, tím více zřetelné začíná být naše pravé já. Nejprve je křehké a jsou to spíš pouze záblesky, ale postupně přibývá na síle a pak už nás jen a jen překvapuje. Překvapuje nás tím, že najednou nám jdou věci, o kterých jsme netušili, že nám můžou jít; že se vydáváme na cesty, kterými jsme se dřív netroufli vydat, nebo nás ani ve snu nenapadlo, že se vydáme; že všechno jde tak nějak snadněji a lehčeji. Bez úsilí.

Začneme totiž objevovat své vnitřní kvality a zdroje, které v nás po celou tu dobu jsou, ke kterým jsem se ale museli „prokutat“, respektive do kterých jsme se potřebovali uvolnit, skrze nánosy osobnosti a její obranné strategie. Začneme objevovat své vnitřní vedení – svou intuici a vedení svého srdce – a víc a víc cítit a vědět, kudy cesta našeho pravého já vede. Která je ta intuitivně nejsnadnější a nejpřínosnější pro mě i okolí, která je ta, co mě zahřeje u srdce. Začneme si taky všímat, že na to nejsme jen sami, že máme i podporu okolí.

Vedení shůry

Když se uvolníme do svého pravého já, nejen že si uvědomíme, že máme život ve svých rukou, ale taky, že nám jde život naproti. Přestaneme život vnímat jako něco, s čím je potřeba bojovat, nebo proti čemu je třeba se chránit, ale jako něco, co nás obklopuje, čeho jsme součástí, co nám může poskytnout výživu a podporu. A pak už je jen krůček ke vnímání znamení, synchronicit a jejich vedení. Najednou zjistíte, že se ten den „úplně náhodou“ podíváte několikrát na hodinky, kdy je stejná hodina i minuta, že jste „úplně náhodou“ šli jinou cestou do práce a potkali při tom člověka, který vám řekl, co jste zrovna potřebovali slyšet, nebo že jste „úplnou náhodou“ jeli na akci, ze které se vyklubal ten největší zážitek vašeho života, podporující vás na nové cestě po pracovní i vztahové stránce. Zjistíte, že když se uvolníte s důvěrou do každého momentu, přináší vám život hojnost ve všech oblastech a ve větší míře, než jste si dokázali představit.

Je krásné, když se vydáte na cestu svého srdce a zjistíte přitom, že je zároveň i tou vaší unikátní cestou k celku. Je krásné, když se spojíte se svým vnitřním vedením a začnete vnímat a žít jeho napojení na vedení vnější. Pak je každý další den o něco radostnější a lehčí, ať už má zrovna vlnu nahoru nebo dolů. A to stojí za to, nemyslíte? J

Krásnou cestu uvolňování se do důvěry a žití v ní vám ze srdce přeji,

Akshara

Pozn.: Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.

 

30.4.2012 - JAK SE STÁT AVATAREM

Většina z vás už určitě viděla Cameronův film Avatar. A víte taky, co slovo Avatar znamená? Wikipedie říká, že pochází z hinduismu, znamená „vtělené božské bytosti do fyzického těla“ a že jedním z takových vtělení byl Buddha. Já ho vnímám spíše jako lidského zástupce Boha na Zemi. Zástupce, kterým se může stát každý z nás. Jak?


Má zkušenost vychází ze zážitků několika šamanských rituálů poslední doby, kde se mi pospojovala uvědomění získaná v minulosti, přidala se k nim další a dohromady to vytvořilo jeden úplný celek. Jsem toho názoru, že se každý může stát Avatarem tehdy, kdy se stane on sám celistvým a pochopí své propojení se vším ostatním, hmotným i nehmotným světem. S druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami, s hmotou i Duchem. Tehdy, když procítí a prožije tuto celistvost a jednotu vnitřní i vnější a začne ji na Zemi žít. Co je ale přesně za tím? A jak na to?


Celistvý člověk
My všichni jsme roztříštění do mnoha částí. Některé naše části dominují a řídí náš život, jiné jsou zase skryté, žijí ve strachu a pasivitě. A pak je tu mnoho částí, které jsou něco mezi tím. To roztříštění do částí vzniká hned několika způsoby, například při traumatických situacích, které jsme zažili; nebo tím, že jsme se v dětství přizpůsobovali a deformovali své pravé já, abychom neztratili lásku a péči rodičů potřebnou k životu; nebo když jsme v dospívání přizpůsobovali svou jedinečnost požadavkům společnosti; a mnoha dalšími způsoby. Není ani tak podstatné, jak jednotlivé části vznikly, jako to, že existují. A dokud je postupně všechny nepoznáme, nevyléčíme a nesjednotíme, nemůžeme žít dlouhodobě v harmonii a naplno. Do té doby totiž vždy nějaká část bude chtít něco, co jiná ne, další zase něco jiného a do té doby budou pokračovat všechny naše problémy z toho pramenící: napětí, strachy, nerozhodnost, výkyvy nálad, nemoci…
Možností jak se poznávat a stávat celistvým je mnoho, od meditací přes různé zážitkové skupiny a akce až po terapie. Všechny mají ale společný základ – odvahu vidět pravdu a dovolení sobě samému mít se líp. Pak je cesta otevřená a může přicházet objevování, ulevování, léčení a sjednocování. A spolu s tím i zvyšování kvality života a jeho prožívání.


Harmonie s ostatními
Léčení sebe sama a stávání se celistvým je jen jedním z rozměrů celistvosti. Nežijeme v tomto světě sami. Je pravda, že když se stáváme celistvými, poznáváme své pravé já a svou jedinečnost a tím poznáváme i své poslání na Zemi.Naše poslání je tím, co naplňuje nejen nás, je i pojítkem k druhým. Je totiž i manifestací naší jedinečnosti vůči okolí a službou celku. Když vykonáváme své poslání, jsme tím prospěšní nejen sobě, ale i druhým. Když děláme něco s radostí a láskou, šíříme prospěch do okolí spolu s radostí a láskou.
Podle indiánské tradice jsme všichni malými zrcadly, která vznikla rozbitím jednoho velkého původního zrcadla. Odtud jejich pozdrav „In lakesh“ – „Já jsem Ty“ a odpověď „A’laken“ – „Ty jsi Já“. Možná teď přemýšlíš – jak může být mnou takový bezdomovec, nebo vrah? Nebo někdo, kdo mi škodí, nebo kdo mě zraňuje? Věř mi, i oni jsou Tebou. Pokud Ti nevadí, nemáš problém to přijmout. Pokud ano, pak jsou Tvými velkými učiteli. Podle Zákona odrazu (že druhý svým chování ke mně odráží/zrcadlí mne samotného), to, co Ti na nich vadí, Ti zrcadlí něco z Tebe. Bezdomovec například to, že některá Tvá část se taky cítí bezmocná, zraněná a nedospělá. Vrah například to, že některá Tvá část taky cítí příkoří a má vztek, který by potřebovala ventilovat. Ten, kdo Ti chce zle zase to, že některá Tvá část taky chce zle jemu, nebo druhému. Ten, kdo Tě zraňuje zase to, že některá Tvá část zraňuje jej, nebo druhé. Pokud se nám podaří uvědomit si, že všichni, kteří nám přichází do života jsou našimi velkými učiteli (a my zase jejich) na cestě k naší celistvosti a jejímu prožívání ve vnějším světě, pak se naše zrcadlo může začít propojovat s druhými a vytvářet větší a větší, původní, jednotné zrcadlo.. Pak můžeme pochopit a tolerovat nejen své rodiče a čerpat z nich zdravě (a vracet jim) jejich lásku a podporu, ale také čerpat lásku a podporu celého rodu, národa, lidské rasy a vracet jim ji.


Harmonie s přírodou, živou i neživou.
Nejsou to jen lidé, kteří tvoří naše prostředí. Příroda, živá i neživá, je jeho nedílnou součástí. Známe ji dobře v tom, že si z ní bereme. Ale to není vyvážený vztah. Kde je naše dávání? Kde je vracení zpět? U našeho vztahu s přírodou je ta nerovnováha tak zřejmá a přitom na ni tak hřešíme.. Ona se totiž nemůže tak rychle bránit jako člověk, nemluví, nezakřičí bolestí, neřekne hned NE. Ale lidstvo, jako celek, si ještě neuvědomuje tuto nerovnováhu, pořád je zaujaté ve svých hrátkách ega a mocenských bojích, ještě si tolik neuvědomuje ten široký kontext. To ale neznamená, že si ho neuvědomují/nemůžou uvědomit jednotlivci, že si ho neuvědomujete/nemůžete uvědomit vy. Přírodě se dá vracet mnohým způsoby. Už jen poděkováním za každé jídlo Matce Zemi, za tyto její dary. Nebo jakýmkoliv pozitivním kontaktem s ní – pohlazením zvířete, pozdravením se očima se stromem, obdivem krásy květiny. Nemusí jít jen o velké činy, jako je podpora ekologických aktivit nebo sázení stromů, i když takové žití zcela v souladu s přírodou...? Co říkáte?! :)
Možná už jste někdy zažili pocit, že jste v souladu sami se sebou a veškerenstvem. Často tyto zážitky přichází právě v přírodě. Je v ní tak ohromná síla. Ta síla je mnohem větší, než to, co nám dává. Když se na ni naladíte, když ten tok není jen jednosměrný a omezený jen na nevědomé braní si, pak zažíváte/zažijete úplně jinou kvalitu tohoto vztahu. Pak jídlo chutná stokrát líp a krásný je i ten kámen na cestě. A všichni mají ten stejný význam a důležitost, jak silný a mocný strom, tak i malý lísteček na keři. Stejně tak i počítač, kus dálnice nebo budova banky. I oni tady mají své místo, svou funkci. I jich si je třeba vážit a prožívat vděk za jejich služby. I oni mají své místo na této Zemi a v našem životě.
 

Harmonie s Duchem
Harmonie s Duchem (Bohem/Zdrojem/Existencí/Vesmírem, jakkoli ho nazýváš) je přirozeným vyústěním naší osobní celistvosti a vnímání propojení se vším okolo nás, včetně něj. Není ale třeba čekat, až se zcela zacelím a podaří se mi propojit s ostatními a přírodou, abych mohl pocítit toto spojení. Někdy to může být zcela naopak, dojde nejprve k propojení s Duchem a ta krása a podpora z tohoto spojení se pak šíří do ostatních rovin, pomáhá nám zacelovat se a spojovat s ostatními. A jak se s ním spojit? Cesta k němu vede přes pokoru. Pokora je mostem, tou přímou telefonní linkou. Pokora a uvědomění si, že jsou věci mnohem větší, než jsme my sami. Nejen Duch, ale i Život a Smrt a mnohé další. Když pustíme kontrolu a otevřeme se důvěře, pak známe nejen své místo v celku, ale máme i možnost čerpat z něj jeho podporu.


Když se nám podaří toto všechno si uvědomit a začneme tuto osobní a vzájemnou celistvost a propojenost na Zemi žít, staneme se Avatarem. Objevíme toho Boha v sobě, staneme se tím božským zástupcem na Zemi.


Hodně štěstí na Tvé jedinečné cestě, Ti, milý Avatare, přeji.

S láskou,

Akshara

Pozn: Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.
 

30.3.2012 - ZNÁŠ SVĚT SVÝCH VNITŘNÍCH KRÁS?

Mám takovou svou soukromou teorii o tom, jak je to s jarní únavou. Vychází z mé vlastní zkušenosti a pozorování zkušeností druhých. Jsem toho názoru, že na nás jarní únava padá proto, že my, lidé – na rozdíl od zvířátek - v zimě nezpomalíme. Jedeme často na plný plyn celý rok, jako kdyby se nechumelilo, a ono přitom venku chumelí, je mnohem méně světla a naši moudří kamarádi z říše zvířat zcela změnili svůj režim fungování. Ale to my ne. My přeci MUSÍME fungovat! My přeci MUSÍME dál podávat výkony! A tak držíme stejnou úroveň aktivity, bereme ze zásob (pokud vůbec nějaké jsou) a pak už jedeme jen na dluh. A když pak na jaře začne výrazně sílit sluníčko a tím přichází energetická podpora z vnějšku – a my už na to nejsme sami - dovolíme si konečně povolit. A to povolení se projeví jako jarní únava, kdy si konečně dovolíme spojit se s tím energetickým dluhem v nás.

Ale proč vám to říkám? A jak to souvisí s vnitřními krásami? Jarní únava je ideální příležitostí k tomu, abychom konečně zpomalili, spočinuli a konečně se dostali sami k sobě. Většinou nám nic jiného nezbývá, protože tento typ únavy už často ani nejde přebíjet kávou či prací, už nejde dělat, že není, že se neděje. Zároveň je to však báječná příležitost podívat se dovnitř nás samotných. A jak často něco takového děláme? Jak často vnímáme nebo spojíme se s tím, jak nám skutečně je? Jak často si například všimneme toho pocitu, který nám dává oblečení na těle? Cítíme ho a přeci nevnímáme… Tolik od sebe utíkáme..

Bojíme se ponořit do svého vnitřního světa, bojíme se tam podívat, máme hrůzu z toho, co bychom zjistili. A přitom je to velký paradox. Koho jiného bychom měli znát lépe než sami sebe? S kým jiným bychom mohli být nejlepším kamarádem, než sami se sebou?

Kdysi jsem strávila týden ve tmě, při takzvané Dunkelterpie. Byla to nádherná zkušenost, setkala jsem se tam se svou duší. Proč tento zážitek zmiňuji teď je, že spousta lidí se mě ptala: „A jaké to bylo, dalo se to vydržet?“ „A nebála ses?“ „Nebála ses být tam sama?“ My máme takový strach sami ze sebe.. A přitom s kým by nám mohlo být lépe než se sebou samými? S kým jiným bychom se mohli cítit bezpečněji?

Problém je ten, že se neznáme. Neznáme naše Pravé já, protože ono je zahalené rouškou různých nánosů, slupek, které jsme získali výchovou, vzděláním a žitím v (nemocné) společnosti. Byli jsme a nechali jsme se různě deformovat, například přejatými vzorci chování („ale my jsme to dělali doma takto!“), přesvědčeními („pokud nebudu mít jasný cíl a nepůjdu si za ním, nikdy ze mě nic nebude“), bloky („měl by ses učit anglicky, angličtina vládne světem, tou svou francouzštinou se pořádně nikde nedomluvíš“) a traumaty (které způsobily rozdělení naší osoby do více částí – zdravé, traumatizované a přežívající - a tím ji oslabily).

Cestou ven z tohoto stavu a cestou zpět k sobě, domů, je OSOBNÍ ROZVOJ. Rozplétání těchto energetických uzlíků, ulevování si od přejatých věcí, rozpouštění bloků a traumat a - OBJEVOVÁNÍ SVÝCH VNITŘNÍCH KRÁS! Ty není třeba vůbec složitě hledat, nebo je nějak pracně získávat, ony už v nás totiž jsou. Vše, co potřebujeme k vlastní spokojenosti, ke vnitřnímu klidu a štěstí máme na dosah ruky! Ten buddha je už nyní v nás. TADY A TEĎ.

My všichni totiž máme v sobě také obrovské množství různých zdrojů a kvalit. Jen s nimi nejsme v kontaktu. Nebo s nimi nejsme v kontaktu tak často, jak bychom mohli být, zapomínáme se s nimi spojovat nebo je umíme používat jen v nějaké oblasti našeho života (např. práci nebo vztahu) a v jiné ne.

TAK SCHVÁLNĚ, POJĎ SI TO SÁM ZKUSIT: vybav si nějakou situaci, kterou právě teď řešíš… Máš ji? Pokud ano, tak si zodpověz tuto otázku: co by Ti pomohlo – jaká Tvá osobní kvalita, jaký Tvůj vlastní vnitřní zdroj by Ti pomohl v řešení té situace? Jaká kvalita/zdroj by Ti pomohly, abys byl ohledně té situace, kterou právě teď řešíš v klidu a osobní pohodě, ve které by ses dokázal rozhodnout jak dál? Pomohlo by Ti, kdyby sis v té situaci více věřil, tj. SEBEDŮVĚRA? Nebo kdybys byl v ní odvážnější, tj. ODVAHA? Nebo kdybys byl v té situaci více v klidu, tj. cítil VNITŘNÍ KLID? Najdi nějakou takovou pozitivní kvalitu, zdroj, který by Ti v té situaci pomohl… Máš? Výborně!

A teď si zkus vybavit nějakou situaci ve svém životě, kdy už jsi přítomnost této kvality zažil.. Pokud je tou kvalitou, kterou potřebuješ SEBEDŮVĚRA, možná se jedná o nějaký zážitek, kdy se Ti něco povedlo a Tys byl na sebe hrdý… Nebo jestli je tou kvalitou VNITŘNÍ KLID, může se jednat o nějaký zážitek, kdy ses cítil klidný, v míru, třeba při procházce přírodou, nebo v meditaci… Najdi nějakou takovou zkušenost, kdy jsi cítil přítomnost toho zdroje, té kvality, kterou jsi identifikoval. Máš? Perfektní!

Tak teď si nejprve přečti tento odstavec a pak následuj jeho instrukce. Zavři si oči a naplno vstup znovu do tohoto zážitku.. A viď znovu to, co jsi tehdy viděl… A slyš znovu to, co jsi tehdy slyšel… A prociť znovu to, co jsi tehdy cítil, když jsi byl spojený s touto kvalitou! Udělej to teď, chvíli si to užij (a až pak čti dál..).

Jak se teď cítíš? Je Ti příjemně, že? A cítíš přítomnost této kvality? Je tam! A v tom spočívá to kouzlo. Ty máš v sobě už teď tu kvalitu, kterou potřebuješ, abys věděl jak dál v situaci, kterou právě teď řešíš. UŽ TO TAM JE! Jenom jsi na ni zapomněl, nebo ji používáš jen v určité oblasti života a neuvědomuješ si, že ji a zkušenost s jejím používáním můžeš využít i v jiné oblasti… Blahopřeji Ti! Nyní víš, že v sobě tuto kvalitu, tento zdroj máš a že máš i zážitky a zkušenosti s ním spojené. Toto uvědomění je prvním krokem k tomu, abys ji použil i v situaci, kterou právě teď řešíš. Prvním krokem k tomu, aby Tě tato Tvá kvalita v řešení té situace podpořila..

A tak je to s mnoha a mnoha dalšími vnitřními kvalitami, zdroji, poklady a krásami, které v sobě máme. Je důležité si uvědomit, že tam jsou. Je důležité si uvědomit, že je nemusíme složitě tvořit, ony jsou už přítomny! Jde o proces rozpomínání se, ne budování něčeho z ničeho. Závisí jen na nás, kam nasměrujeme svou pozornost. Jestli do pocitu, že situace je neřešitelná, že ji sám nezvládnu, nebo do zaměření se na to, co mi v dané situaci pomůže, o co se můžu opřít, o jakou svou kvalitu a zkušenost, které už v sobě mám.

A pak už nic nebrání tomu, aby nám bylo dobře se sebou samými! Kdo by se bál být ve společnosti někoho, kdo má báječné zdroje, kvality a vnitřní krásy? Pak můžeme být sami se sebou v míru, mít se rádi, dál se učit spojovat s tím báječným světem v nás a objevovat jeho poklady. A z jarní únavy se pak i klidně může stát „jarní pučeníčko“. :) To má dost jiný náboj než jarní únava, že? :)))

Přeji Vám krásné užívání si sluneční podpory (ať už na zastavení se nebo napojování se na sebe) a krásné užívání si jarního a osobního rozkvětu.

S láskou,

Akshara


Pozn. Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.
 

26.2.2012 - KDOS BEZ VINY?

Jedním z nejméně příjemných pocitů, které kdy cítíme, jsou pocity viny. Známe je všichni, známe je dobře. Občas se cítíme vinni, že jsme něco neudělali nebo neudělali dost dobře. Někdy se naopak cítíme vinni, že jsme něco udělali nebo jak jsme to udělali. Pocitů viny může být spousta, vždy na nás však působí negativně. Proto bychom s nimi měli pracovat, transformovat je.

První, co můžeme udělat je, přestat se vinit za věci, které jsme NEUDĚLALI. Jeden z nejvyšších zákonů – Zákon svobodné vůle - dává právo každému člověku se v každém okamžiku svobodně rozhodnout. Takže pokud například necítím, že bych chtěl(a) někomu v něčem vyhovět, mám plné právo říci NE. Stejně tak, pokud váhám, mám právo říct, že potřebuji čas na rozmyšlenou anebo že si nejsem jistý(á), a proto raději říkáme NE. Samozřejmě jsme za své rozhodnutí plně zodpovědní, ale nemusíme se do ničeho nechat manipulovat či nechat nutit.

Jiná věc je, když se cítíme vinni, že jsme něco NEUDĚLALI DOST DOBŘE. Kdo říká, že jsem to neudělal(a) dost dobře? Není to náhodou hlas některého z mých rodičů? Nebo moralizující hlas společnosti, která nás chce mít jen v určitých mantinelech, aby se jí námi lépe manipulovalo? Pokud jsem svým konáním neomezil(a) svobodnou vůli druhého, i v tomto případě není třeba se cítit vinný(á). Každý děláme v každém momentě nejlépe, jak umíme. Ne lépe, ne hůře, to je třeba si uvědomit! A to, že za čas budu mít více informací nebo zkušeností a udělám to jinak, je jiná věc. Není třeba se trestat za to, že jsem tehdy nevěděl(a) víc. Tehdy bylo tehdy a TEĎ JE TEĎ!

Něco jiného jsou ale pocity viny, které cítíme za to, CO JSME UDĚLALI či JAK JSME TO UDĚLALI. V tomto případě jsme aktivními aktéry a je otázka, zda je naše konání konstruktivní, tvořivé nebo destruktivní, bořící. Jednu z nejhorších věcí, kterou můžeme udělat (a za to se cítit oprávněně vinní) je, že OMEZÍME SVOBODNOU VŮLI DRUHÉHO. To znamená -  když omezím jeho právo se svobodně rozhodnout. Ať už tím, že ho budu manipulovat do nějakého rozhodnutí, nebo ho dokonce nutit, ale například i tím, že mu budu pomáhat, aniž bych ho nechal svobodně rozhodnout, zda mou pomoc chce přijmout nebo ne. My všichni máme přístup jen k omezenému množství informací a nemůžeme vědět, co je pro druhého v daný moment nejlepší. Zda mu například bude naše pomoc prospěšná a jestli pro něj není lepší projít si nějakou zkušeností a díky tomu vyrůst.

Ze všech pocitů viny, jsou tyto ty nejdůležitější. Tedy ty, které souvisí s našimi vlastními činy, při kterých jsme OMEZILI SVOBODNOU VŮLI DRUHÉHO a chovali se tak destruktivně. Ať už jsme je vykonali s dobrým či špatným úmyslem, děláme tím druhému zle. A nejen jemu, i sobě.  Zatěžujeme tím svou karmu a poneseme si důsledky svého konání dál napříč časy a dimenzemi.

Každopádně, ať už jsou naše pocity viny ty „pravé“, zasloužené, nebo ty „zbytečné“, KDYŽ JSOU TAK JSOU. Uvědoměním můžeme rozklíčovat, které z nich jsou které a taky se těch pravých do budoucna vyvarovat, ale tím všechny pocity nezmizí. Klíčem k transformování všech pocitů viny je - ODPUŠTĚNÍ. Když odpustíme sobě za to, co jsme spáchali, přetransformujeme pocity viny v prostor, který si můžeme vyplnit něčím novým, co bude více v souladu s našimi pravými já. A když navíc odpustíme druhým za to, co spáchali oni nám, pomůže nám to vymanit se ze vztahů, kde nás s tím druhým pojí stále ještě to naše naštvání na něj, i když už se s ním třeba dávno nevídáme.

Níže s vámi s láskou sdílím Metatronovu afirmaci odpuštění. Když si ji budete číst denně po dobu alespoň jednoho měsíce, pomůže vám odpustit sobě i druhým a transformovat tak pocity viny ve vytvoření nového prostoru pro sebe samotné, pro TVOŘENÍ SI VLASTNÍHO ŽIVOTA.

Když budete pozorovat při čtení své tělesné vjemy, myšlenky a pocity, možná zjistíte, že se vám ulevuje, lépe dýchá, nebo že začínáte cítit radostněji. Zapamatujte si tu změnu, je výsledkem transformace. A poděkujte sami sobě, že jste si tu změnu dovolili a že jste ji SAMI VYTVOŘILI jako skuteční TVŮRCI SVÝCH ŽIVOTŮ.

„Volám energie archanděla Metatrona, aby mi pomohl plně rozpoznat božskou bytost, kterou JÁ JSEM.

Odpouštím absolutně každé bytosti a bezpodmínečně, u které jsem cítil, že mi způsobila křivdu skrze jakékoli myšlenky, slova, nebo činy, skrze všechny časy, místa, prostory a dimenze mé existence jako vědomí. Každá bytost, která se skrze mne cítila neprávem zacházena jak myšlenkou, slovem nebo činem, skrze všechny časy, místa, prostory a dimenze, odpusť mi zrovna tak absolutně a bezpodmínečně.

Odpouštím sám sobě absolutně a bezpodmínečně za provedení jakékoli myšlenky, slova, nebo činu, při kterých jsem cítil(a), že jsou nesprávné ve všech časech, místech, prostorech nebo dimenzích, v kterých existuji.

Volám energie archanděla Metatrona, aby mi pomohl při přeměnách všech nízkých energií z viny a ze studu z vnitřku celistvosti mého bytí, ve všech časech, místech, prostorech nebo dimenzích, v kterých existuji. JÁ JSEM pořád se rozpínající energie božské lásky a dokonalosti, v tomto přítomném momentě a navždy. Je to tak, a tak to je. Jsem v jednotě s matkou-otcem-bohem a Vším-Co-Je, ve všech časech, místech, prostorech nebo dimenzích, v kterých existuji.“

S láskou,

Akshara

Pozn. Text je volně šiřitelný s uvedením www.akshara.cz jako zdroje.
 

31.1.2012 - JSTE DÍTĚTEM ŠTĚSTĚNY?

Rodíme se nazí, čistí a svobodní. Je to zejména výchova našich rodičů, formování vzdělávacím systémem a společností, které z nás dělají lidi plné strachu, bolesti a utrpení. Lidi rozdělené na části, deformované bytosti s egem.


Jak to dělají? Rodiče například tím, že mají konkrétní představu o tom, kým bychom měli být, do které se nás snaží „napasovat“, aniž by si uvědomovali jedinečnost každé dětské duše a respektovali ji. Vzdělávací systém například tím, že nedává prostor kreativitě jednotlivce, ale rigidně seshora dolů diriguje objemy dat k memorování. Společnost například tím, že živí primárně soutěž a vzývá nejlepšího, čímž deformuje každému vnímání jeho vlastní hodnoty, podporuje srovnávání se a potlačuje mu možnost uvědomit si, že vždy koná nejlépe, jak v daný moment umí (ne lépe, ne hůře). A těch příkladů by mohlo být spoustu dalších…


Máme možnost s tím něco dělat? Máme na výběr? Ano, možnost volby máme vždy! Buď zůstaneme ve stavu oběti a celý život budeme dýchat jen napůl anebo se rozhodneme vzít svůj život do svých rukou a začneme se osvobozovat. Sundávat jednu masku za druhou, nahlížet do svého nitra a pátrat po tom, co z toho, co tam nacházím je skutečně mé a co je ta nepravá – ze vzorců, přesvědčení a traumat utkaná – část. Může to být chvílemi nepříjemný proces, protože při tom zjistíme, že jsme ve skutečnosti někým jiným, než jsme si mysleli. Ale je to zároveň i proces radostný. Spolu s odkrýváním nánosů se nám ulevuje a na povrch se dostávají dary a talenty, o kterých jsme mnohdy ani netušili.


Jaká je vaše cesta?


Cesta oběti je klidnější a jistější. Není cestou do neznáma, kde můžeme překvapit sebe i druhé. Cesta tvůrce vlastního života je dobrodružnější, vyžaduje odvahu opustit známou vyšlapanou pěšinku. Na jejím konci je však celistvý, moudrý člověk, který si je vědom svých darů a talentů, naplno se realizuje a činí tak s respektem a ku prospěchu svému i okolí. V tomto konání jej podporuje sama Existence, dalo by se tedy říct, že je„Dítětem štěstěny“.
Schválně teď zkuste několik týdnů pozorovat sami sebe ve vyhrocených situacích, v nich se to totiž ukáže nejlépe. Kdy jste kým? Smílá vás ta situace, ten problém? Nebo jste při ní schopni „úkroku stranou“, sebereflexe a pak klidné a zodpovědné reakce? To první je pozice oběti, to druhé tvůrce. Třeba budete překvapeni, co o sobě zjistíte.

 

S láskou,

Akshara

 

p.s. Důležité doplnění: nelze ještě nezmínit tyrana. Ten je stejně jako oběť v egu a zajetí deformací způsobených rodinou, vzdělávacím systémem i společností. Akorát je na rozdíl od oběti v opačném extrému. Tyran vyhrocené situace sám vyvolává a tím systém tvoření obětí z druhých živí. Svým způsobem je tedy taky tvůrcem, ale destruktivním. Nevnímá dopad svého konání na okolí, sleduje primárně pouze svůj vlastní prospěch. Tajně doufám, že takový člověk na mé stránky nechodí, proto pouze p.s. Určitě ale nebude od věci, když zahrnete do svých pozorování i jej :)
 

Pozn.: Text je volně šiřitelný s uvedením těchto webových stránek jako zdroje.

 

 

31.12.2011 -  SPOJUJTE SE SE SVÝMI SRDCI!

Čeká nás všechny náročný rok. Rok, který bude ve znamení nemála přírodních katastrof, dalších politických zvratů, ekonomických odhalení a napětí. Vnější napětí však bude pouze odrážet napětí vnitřní. To se ještě stále budou hlásit o slovo naše ega, snažící se uhájit si svou půdu, svou nerovnovážnou pozici. Na druhou stranu vnější dění a napětí druhých nám bude věrně zrcadlit náš vnitřní stav a otřásat tím v nás, co je již staré, nefunkční, k rozpuštění.


V těchto chvílích bude důležité spojit se se svým srdcem. Naše srdce nám pomůže přicházející otřesy pochopit, přijmout jejich poselství a ta integrovat do našich životů. Protože je to vždy tak, že když nám něco vadí na druhých, společnosti či systému, zrcadlí to náš vlastní problém. Jsme to my sami, kdo má v sobě tentýž problém, který nám vadí na druhých anebo naopak, máme nedostatek toho, čeho má ten druhý zase příliš. Ani jeden z těchto stavů není rovnovážný, máme v těchto případech buď něčeho přebytek anebo nedostatek. Jiná varianta není. A okolí nám tento stav pouze zrcadlí.


Srdce nám dá v těchto chvílích nejen potřebnou sílu otřesy přijmout, pochopit a integrovat, umožní nám také spojit se se svým vlastním světlem, s vnitřní krásou, která je rovněž v každém z nás. My všichni jsme buddhové, my všichni jsme v nitru osvícení. Je třeba se na to rozpomenout, se svou vnitřní krásou se spojit a šířit ji do celého těla, emocí, vědomí. A srdce, jako orgán s velkými transformačními schopnostmi, nám v tom může být velkým pomocníkem.


Stačí k tomu pět jednoduchých kroků. Když Vás bud něco trápit, když se budete o něčem rozhodovat, nebo kdykoliv, kdy si na to vzpomenete, pak:

  • Místo. Najděte si v prostoru, kde se právě nacházíte, to nejlepší místo pro Vás. To, které Vás láká nejvíce, aniž byste nutně věděli proč. Na ně se přesuňte.
  • Poloha. V tomto místě nechte své tělo, aby si našlo tu nejpříjemnější polohu. Možná nebude zrovna elegantní, to nevadí. Je mnohem důležitější, aby to byla ta nejpříjemnější poloha, ve které můžete být právě tady a teď.
  • Rytmus. Nechejte tělo, ať si najde také svůj přirozený rytmus. Naše tělo vždy nějaký má. Ať už je to poklepávání prsty po podložce, pohyby nohou, či „jen“ dýchání. Spojte se vědomě s tímto rytmem a dejte mu prostor.
  • Srdce. Spojte se se svým srdcem. Jak to udělat? Jakkoli Vás napadne. Stačí zaměřit svou pozornost do oblasti srdce, nebo si tam položit ruku. Nechte se vést intuicí.
  • Konání. Konejte. Konáním může být například řešení - transformování Vašeho trápení. Co říká Vaše srdce, že je za tím trápením? Co Vám daná situace zrcadlí? Co je v ní za lekci pro Vás? Když budete dobře naslouchat, odpověď přijde. Přijde buď ve formě myšlenky, obrazu, pocitu, nebo hlasu, jako kdybyste odpověď přímo slyšeli.
     

Spojení se srdcem můžete dělat i při rozhodování. Když se spojíte se srdcem, zkuste si představit, že se rozhodnete pro variantu A – jak se při tom cítíte? Co k Vám přichází za vjem, informaci? A co při variantě B? Zkuste si to, zažijete sami ten rozdíl.


Konáním může být jakákoliv aktivita vycházející ze spojení se s Vaším srdcem. Pokud se správně spojíte se svým srdcem, aktivita z něj vycházející pro Vás bude vždy prospěšná, stejně tak, jako pro Vaše okolí. Nebude vycházet z ega a vůči okolí bude ekologická.


Konáním může být samozřejmě i spánek, protože i ten může být zrovna tím nejlepším, co právě můžete „dělat“.
Časem zjistíte, že aktivity vycházející z Vašeho srdce a jeho rozhodnutí, Vás nestojí žádné úsilí, i když mohou být pěkně akční :) Je totiž velký rozdíl, když děláme věci proto, že „musíme“, proto, že to chce naše ego nebo proto, že to tak z hloubi opravdu cítíme. Je velký rozdíl, když dělám věci s úsilím a když dělám něco, protože to je teď pro mě i ostatní opravdu to nejlepší, co mohu dělat.


Spojujte se se svým srdcem v roce 2012 co nejčastěji. Provede Vás jeho vlnami s láskou, klidem a pochopením. Poznáte díky němu, co je za vším tím děním pro Vás. Pomůže Vašemu světlu, aby se šířilo. Pomůže Vám spojovat se s buddhou ve Vás.

 

S láskou,

Akshara
 

 

Pozn.: Text je volně šiřitelný s uvedením těchto webových stránek jako zdroje.